Tak zase na suchu
Ahojte všichni plavčíci, kormidelníci, kapitáni a vůbec
všichni, co se zajímáte o plachtění a čtete tento blog.
Kapitán Martin mi řekl, abych něco napsala, kdybych měla
chuť. A kapitán se musí poslouchat, takže píšu. I když to vlastně už není
kapitán, nebo aspoň můj kapitán, protože z lodi jsme už doma. Ale jednou
kapitán, pořád kapitán. A o čem psát? Tak třeba o svých dojmech z druhého
ročníku Rotary Sailing Week. No, mým nejsilnějším dojmem bylo asi to, jak jsem
dva dny upřeně zírala na vzdálený bod na obzoru a byla schopna myslet na
jediné, abych se nemusela vrhnout k zábradlí a potupně krmit ryby. Jednak
proto, že by to bylo nedůstojné a nepříjemné, a jednak proto – a tato
skutečnost mi došla až na lodi – že by to mohlo být taky ne úplně bezpečné.
V lepším případě by to mohlo skončit jenom vyraženými zuby, v horším
mužem (resp. ženou) přes palubu. A dřív jsem si nikdy neuvědomila, jak velké
jsou mořské vlny proti lidské hlavě a jak blbě se tam ta hlava musí hledat. No
ale když si vyrazím na moře a mám sklony k mořské nemoci, tak se není čemu
divit. Kapitáne, dodatečně promiň, že jsem ti tuto skutečnost zatajila. Ale
prožít takový týden na lodi jsem vždycky chtěla zkusit, takže když byla
příležitost, tak jsem do toho šla. A výsledek? Byl to fajn týden. Mořská nemoc
trvala jenom dva dny, takže celé čtyři dny jsem byla bez ní. Zkusila jsem si i
kormidlování, i když z ostatních činností potřebných k chodu lodi mi
asi šlo nejlíp „nepřekážet“. Zjistila jsem, že na moři fouká, a že – podobně
jako na kole – je to zpravidla protivítr. Ale docela dobře vyfouká a vyčistí
hlavu. Naučila jsem se pár námořnických pravidel a pouček, a taky to, že na
moři mají původ některá ustálená rčení – například „mluvit do větru“ nebo „vzít
někomu vítr z plachet“. A celé dva uzly – lodní a dračí smyčku. Ujistila
jsem se v tom, že lodi jsou krásné, elegantní a fotogenické bytosti. Co
bylo bezva, tak to bylo potkávání se s ostatními loděmi rotariánské
flotily. Pohled na rotariánské kolo na zádi nebo na vlaječce vždycky tak nějak
zahřál u srdce. A taky jsme se spolu
docela nasmáli.
Byla to fajn zkušenost, a až se začnou tvořit posádky pro
další ročník, možná to se mnou bude zase cukat. Ale možná že se mezitím dá
dohromady nějaké horolezecké rotary družstvo – příští rok Mont Blanc, a pak už
Himaláje. Vezmete mě s sebou?
P.S. Trpím závratí.
Jitka Brabcová, loď Martana (členka první gendrově smíšené
posádky Rotary Sailing Weeku, fotografka, příležitostná tisková mluvčí,
prezidentka RC Olomouc-City).
Na závěr pár obrázků z lodi Martana:
