Tak zase na suchu

Ahojte všichni plavčíci, kormidelníci, kapitáni a vůbec všichni, co se zajímáte o plachtění a čtete tento blog.

Kapitán Martin mi řekl, abych něco napsala, kdybych měla chuť. A kapitán se musí poslouchat, takže píšu. I když to vlastně už není kapitán, nebo aspoň můj kapitán, protože z lodi jsme už doma. Ale jednou kapitán, pořád kapitán. A o čem psát? Tak třeba o svých dojmech z druhého ročníku Rotary Sailing Week. No, mým nejsilnějším dojmem bylo asi to, jak jsem dva dny upřeně zírala na vzdálený bod na obzoru a byla schopna myslet na jediné, abych se nemusela vrhnout k zábradlí a potupně krmit ryby. Jednak proto, že by to bylo nedůstojné a nepříjemné, a jednak proto – a tato skutečnost mi došla až na lodi – že by to mohlo být taky ne úplně bezpečné. V lepším případě by to mohlo skončit jenom vyraženými zuby, v horším mužem (resp. ženou) přes palubu. A dřív jsem si nikdy neuvědomila, jak velké jsou mořské vlny proti lidské hlavě a jak blbě se tam ta hlava musí hledat. No ale když si vyrazím na moře a mám sklony k mořské nemoci, tak se není čemu divit. Kapitáne, dodatečně promiň, že jsem ti tuto skutečnost zatajila. Ale prožít takový týden na lodi jsem vždycky chtěla zkusit, takže když byla příležitost, tak jsem do toho šla. A výsledek? Byl to fajn týden. Mořská nemoc trvala jenom dva dny, takže celé čtyři dny jsem byla bez ní. Zkusila jsem si i kormidlování, i když z ostatních činností potřebných k chodu lodi mi asi šlo nejlíp „nepřekážet“. Zjistila jsem, že na moři fouká, a že – podobně jako na kole – je to zpravidla protivítr. Ale docela dobře vyfouká a vyčistí hlavu. Naučila jsem se pár námořnických pravidel a pouček, a taky to, že na moři mají původ některá ustálená rčení – například „mluvit do větru“ nebo „vzít někomu vítr z plachet“. A celé dva uzly – lodní a dračí smyčku. Ujistila jsem se v tom, že lodi jsou krásné, elegantní a fotogenické bytosti. Co bylo bezva, tak to bylo potkávání se s ostatními loděmi rotariánské flotily. Pohled na rotariánské kolo na zádi nebo na vlaječce vždycky tak nějak zahřál u srdce.  A taky jsme se spolu docela nasmáli.

Byla to fajn zkušenost, a až se začnou tvořit posádky pro další ročník, možná to se mnou bude zase cukat. Ale možná že se mezitím dá dohromady nějaké horolezecké rotary družstvo – příští rok Mont Blanc, a pak už Himaláje. Vezmete mě s sebou?

P.S. Trpím závratí.

Jitka Brabcová, loď Martana (členka první gendrově smíšené posádky Rotary Sailing Weeku, fotografka, příležitostná tisková mluvčí, prezidentka RC Olomouc-City).

Na závěr pár obrázků z lodi Martana: